Jak se říká, když se čas naplnil. V červnu tohoto roku by měl spatřit světlo světa druhý literární pokus deblového pedagoga z Nymburka. Zde je pár krátkých ukázek vybraných ze sportovní knižní novinky.
Třicet let smíšeného volejbalu dvojic a družstev nymburského regionu 1990 až 2019
Zamyšlení autora
Ženy a muži se v životě střetávají na různých frontách. Zdaleka se ovšem nejedná pouze o manželství, partnerství, anebo oblast pracovních koedukovaných kolektivů. Obě pohlaví taktéž s oblibou nastupují po svém boku do mixových bojů ve volejbale i deblu. Volejbalové a deblové mixy jsou zajisté specifickou záležitostí, umožňující společné firemní, rodinné, popř. partnerské sportovní vyžití. V těchto případech má tato zábava zpravidla rekreační charakter. Na druhou stranu se volejbalová a deblová klání smíšených týmů, potažmo dvojic, dají realizovat i na velmi vysoké výkonnostní úrovni. Hrát, anebo se raději vyvarovat praktikování volejbalových a deblových mixů? Ad absurdum, být tedy či nebýt opravdovým a pravidelným vyznavačem tohoto sportovního odvětví a stát se tedy nefalšovaným mixovým specialistou (deblový slang), anebo alespoň amatérským a občasným „mixařem“? Toť klíčová otázka na tělo. Co se mého osobního názoru týče, jsem samozřejmě velkým zastáncem této smíšené kategorie. Mé přesvědčení logicky vyplývá z vlastní kladné zkušeností s touto volejbalově-deblovou sférou. Ta je v mém osobním případě zrcadlovým odrazem super herní spolupráce se skvělými deblovými partnerkami, potažmo parádního fungování fajn smíšených týmů, jejichž sestav jsem byl členem. Lze konstatovat, že mixový volejbal i debl nás mnohdy obdaruje pozitivními prožitky, radostí z těžce vydolovaných úspěchů i herním vzrušením a entuziasmem, spojených občas i s duševní euforií. Samotná sportovní týmová kooperace mužů a žen je navíc dobrým tréninkem, poučnými zkušenostmi i dobrou průpravou pro civilní společný život obou pohlaví. Druhou stranou této koedukované „mince“ je ovšem fakt, že mixy občas přináší, jak již bylo v úvodu naznačeno, i určitá negativa. V jejich čele bezesporu stojí záporné herní psychologické prožitky, jakými jsou například stresové situace, chvíle nepohody a rozladěnost či tzv. „zpruzelost“. Tyto nepříjemné vnitřní duševní pochody zpravidla vyplývají z týmových neúspěchů, špatně řešených kritických situací a negativních emocí na place. V neposlední řadě jsou vyvolány i jiskřením, vyvěrajícím z nesouladu mezi hráčských vztahů na jedné straně sítě. Radost ze hry samotné a výše uvedené pozitivní prožitky, ovšem jasně převažují, nad všemi negativy. Vrhnout se do smíšeného sportu proto jistě stojí za trochu toho rizika z občasného smutku, poraženecké frustrace, zmaru a duševního příkoří. A ještě závěrečná polemika. Který nadšený volejbalista tyto mixové „hrátky“ v průběhu své bohaté hráčské kariéry nikdy nevyzkoušel a neprovozoval, tak z mého osobního pohledu o hodně přišel. Ignoranti a kritici koedukovaného volejbalu dělají velkou chybu. Jsem přesvědčen, že i přes určitou větší psychickou náročnost této volejbalové a deblové kategorie, se jedná o poměrně zajímavé sportovní i zábavné kulturní vyžití.
Nebojte se proto s chutí vrhnout a ponořit do tajů volejbalové-deblového světa mixů, je to prima!
Prolog
Dá se říci, že tato kniha s deblově-volejbalovým zaměřením by se měla, a to podle mé původní ideje, stát nedílnou součástí třídílné deblové literární minisérie. Samotné dílo osobně považuji za jakousi „volně loženou“ druhou část mé plánované trilogie, zaměřené na český volejbalový debl. V globálu by se dalo říci, že vcelku obsáhlý dokument solidně mapuje svět deblových a volejbalových mixů nymburského regionu, a to v časovém horizontu třiceti let. Dílo je tudíž přibližně z devadesáti procent zaměřeno čistě regionálně. Samotný obsah knížky se skládá ze dvou sekcí. V nich jsou poměrně podrobně a důkladně popsány dva mixové turnajové seriály třicetiletí. Úvodní, a také obsáhlejší část díla, se podrobně věnuje deblovému mixu, především pak jeho oficiálním kláním v rámci turnajového seriálu novodobého mistrovství ČR. Kapitoly první části knihy jsou zaměřeny na pravidelně se konající oficiální mistrovská turnajová klání, a to hned na několika místech Nymburska. V textu ovšem nechybí ani fakta z neoficiálních turnajů nymburské lokality, spolu s výsledkovými retrospekcemi a krátkými komentáři. Doplněk potom tvoří informace a výsledky z několika dalších klíčových deblových bašt, jejichž klání se debloví mágové z Nymburka pravidelně a dlouhé roky úspěšně zúčastňovali. Úvodní část dokumentu taktéž obsahuje solidní počet vybraných statistických výsledkových přehledů a zajímavostí. Stránky zasvěcené deblovým mixům přinášejí i druhý díl Guinnessovy knihy rekordů, se kterou si dobrý autor, opravdu s radostí sobě vlastní, s chutí pohrál. Druhá část sportovního dokumentu se týká smíšených šestek v Nymburce a jeho okolí. Její obsah je de facto věrným zrcadlem ryze regionální záležitosti, kterou je dvacítka sehraných ročníků Mixové ligy Nymburska. Nechybí zde však ani informace z rekreačního a amatérského smíšeného volejbalu. Jak již bylo výše uvedeno, jedná se o časový horizont let 1991 –2019. Jak již bylo výše uvedeno, konstatovat, deblová část knihy de facto volně navazuje na můj premiérový autorský počin, kterým bylo dílo „Český volejbalový debl“. Tuto knížku vydal v roce 2018 Český olympijský výbor ve spolupráci s ČVS v nakladatelství Mladá Fronta, a to jako svoji řadovou oficiální publikaci. Toto mé druhé dílo, je podstatně více zaměřeno, a to vzhledem k mé literární prvotině, psychologicky i osobnostně. Velká část obsahu knížky, respektive kapitol, je věnována povahám, morálně-volním vlastnostem, zásluhám i úspěchům hráčů, volejbalistek, činovníků i přátel volejbalově-deblového sportu. Fakta, skutečnosti, příhody i události jsou čtenáři servírovány autenticky, chronologicky a poměrně přesně. To je zapříčiněno dostatkem osobních zážitků, velkým množstvím autentických vzpomínek, solidním archívem a stovkami novinových článků. Nutno ještě dodat, že deblová část tohoto dokumentu obsahuje kompletní výsledkovou statistiku mistrovských mixových klání, konaných na Nymbursku, v Jindřichově Hradci, Českých Budějovicích a ve Valašském Meziříčí novodobého mistrovství. V knize nechybí ani retrospekce finálových smíšených klání dvojic prvních patnácti sezón o mistry ČR. Toto období je považováno většinou volejbalových odborníků za dobu největšího boomu deblového šampionátu, tzv. zlaté deblové devadesátky. Tato zbrusu nová knížka ovšem nedisponuje pouze souborem faktických událostí, statistických údajů a souhrn klíčových historických momentů obou mixových soutěží. Vnímavý čtenář v této sportovní beletrii dále nalezne spoustu zajímavostí, rarit i originalit, turnajových specifik a určitých netradičností ze sportovního i civilního života, v rámci této svérázné, volejbalově-deblové obce. Co se personálního zaměření knížky týče, obsahuje dílo, jak již bylo výše uvedeno, velké množství osobnostních psychologických profilů i charakteristik jednotlivých aktérů. V reálu se jedná o důležité muže, výjimečné ženy a ústřední figury volejbalové i deblové obce. Kniha taktéž přináší metodické pokyny či rady a tematické teze. Není v ní nouze jak o praktické rady, tak také zajímavá autorova zamyšlení, a to nad hrou samotnou, tak také duševními pochody a chováním hráčů. V díle opět nechybí veselé příhody, vtipné postřehy, komické i zábavné momenty a legrační situace z celého turnajového průběhu regionální ligy i deblového mistrovství třicetiletí. Ty autor citlivě vybral a sestavil ze svých novinových článků v Nymburském deníku a soukromého archívu. Volejbalově – deblový dokument by měl, a to ve své konečné podobě, obsahovat kolem sto padesáti dobových autentických fotografií. Rád bych ještě dodal, že dílo je opět napsáno s určitou nadsázkou i životně-sportovním nadhledem. Jedním z hlavních autorových cílů je totiž snaha o pobavení čtenářů, a to ať už se jedná o řady volejbalové, jiné sportovní, anebo i laické veřejnosti. Kniha by měla vyzařovat pozitivní energii, kamarádskou atmosféru a dobrou náladu, spojenou se zdravou soutěživostí, uvnitř obou, částečně propojených, spřátelených a poměrně i svérázných, volejbalově-deblových komunit. Některé kapitoly disponují pachutí nostalgie a osobního sentimentu, což by snad nemělo mít v konečném důsledku na knížku zásadní negativní dopad.
Mužský a ženský volejbal několika oddílů jako základna smíšených šestek
Ústředním podhoubím pro vznik poměrně širokého spektra mixového šestkového volejbalu, byla bezesporu některá mužstva mužů a žen v Nymburce a jeho blízkém okolí. Opět se zde pohybujeme v časovém horizontu druhé poloviny osmdesátek a začátku devadesátých let. Z hráčů a volejbalistek těchto týmů se posléze rekrutovaly konkrétní sestavy jednotlivých smíšených mužstev. Něžné pohlaví či „designovou“ okrasu koedukovaných part tvořily především hráčky dvou ženských týmů SKP Nymburk, VK Kostomlaty a Poděbrad. Nutno dodat, že v Lysé nad Labem v této době již fungovala vcelku velká ženská základna, jejíž poněkud pyšné členky se ovšem do mixových hrátek regionu příliš nezapojovaly, ba dokonce stály spíše doslova mimo mísu. Chlapské osazenstvo smíšených volejbalových klání se převážně skládalo z hráčů dvou týmů mužů SKP Nymburk, mužstva ZOM Nymburk (později AFK), Kostomlat (pouze pár let), Sokola i Bohemie Poděbrady, Všechlap a Lysé nad Labem. Celkově se tedy jednalo o šest mančaftů mužské kategorie a kvarteto ženských družstev. Co se týká výkonnostních volejbalových družstev mužů i žen Lokomotivy Nymburk, její členové se do do mixů zapojovali pouze sporadicky, neboť soutěž i turnaje patrně nesplňovaly jejich výkonnostní standardy a nároky.
Nutno ještě poznamenat, že z hlediska časového horizontu lze za jakéhosi úplného předskokana, a to právě v oblasti určitého odrazového základu mixového sportu, považovat tým mužů Sempry Veleliby po roce 1985. Většina chlapců tohoto vesnického sportovního subjektu se posléze přesunula do SKP Nymburk. K tomu všemu ještě třeba připočítat „hordy“ tehdejších sídlištních volejbalových amatérů či rekreantů a Malinovy dorostenky. Zde je poměrně podrobný nástin tehdejší reálné a vcelku i zajímavé situace, z hlediska dobové okresní a krajské volejbalové scény Nymburska.
Sempra Veleliby
„Myškova Velebka“ - první štace koordinátorského „nezmara“ Hellera
Veleliby byly známé nejenom výrobou osiv, ale v osmdesátých letech i volejbalem. Z tzv. „pláckové odbíjené“ (socialistický výraz pro volejbal) na návsi se volejbal začátkem 70. let přestěhoval na louku u hřbitova. Zde také bylo svépomocí hráčů a místních nadšenců vybudováno zbrusu nové antukové hřiště. Pod patronací mateřského závodu Sempra Veleliby posléze vznikla v roce 1976 Tělovýchovná jednota Sempra Veleliby. Jejím předsedou, trenérem mladých i dospělých i hráčem v jedné osobě, prostě tzv. „one-man-show“, se stal pan Standa Myška z nedalekých Dvorů. Začátkem osmdesátých let do vesnického oddílku přichází Ladislav Heller se svojí výkonnostní vizí. Multifunkční „nádražák“ a žoviální i kamarádský týpek z blízkých Jankovic chytře spojuje svůj koordinátorský talent s mravenčí prací férového lídra ze Dvorů. Standa Myška, který je stejně jako Heller, velmi zapáleným volejbalistou, navíc perfektně funguje jako prostředník mezi vesnickým oddílkem a jeho strategickým sponzorem Semprou Veleliby. Oběma chlapíkům se v průběhu několika let daří oddíl konsolidovat a posílit natolik, že v krátké době velelibská skvadra vstupuje do okresního přeboru. Je dokonce vybudován i rezervní tým. Další velký úspěch na sebe nenechá dlouho čekat a už v roce 1986, po vítězství v okresním přeboru (sezóna 1985/86) a zvládnutí psychicky náročné kvalifikace, se volejbalisté „Velebky“ stávají právoplatnými účastníky krajského přeboru! Vysněný postup společnými silami vybojovali J. Hudeček, J. Král, T. Kokojan, L. Heller, S. Myška a E. Řehoř, spolu s náhradníky P. Hyblbauerem, J. Ulbrychem a B. Procházkou. Lze bez nadsázky konstatovat, že tímto svým úspěšným počinem, tzv. velelibským „majstrštykem“, uštědřil L. Heller spravedlivý imaginární výchovný políček všem škarohlídům, posměváčkům a kverulantům z řad nymburské výkonnostní volejbalové obce, kteří ho transparentně podceňovali . Za nos se se v tu chvíli mohli chytit především někteří „chytří“ pánové z místních zaběhlých družstev Lokomotivy a ZOM Nymburk, kteří se Hellerovi od počátku hloupě smáli a nepokrytě pošklebovali. „A“ tým Velelib dalších několik let srdnatě válčí v kraji a Standa Myška taktéž nelení a dál pokračoval ve své mravenčí práci s klubovou mládeží. Velelibský volejbalový „boom“ či zázrak však, bohužel, nemá dlouhého trvání a končí ve druhé polovině osmdesátek, kdy první tým mužů padá jako hruška zpět do okresu. Sláva velelibského volejbalu tak definitivně končí v roce 1988, když z týmu navíc odchází několik ústředních hráčů a opor z jiných lokalit (Lysá nad Labem, Nymburk). V „A“ družstvu, a to v dobách jeho největší krajské slávy, kromě Hellera a Myšky pravidelně nastupovali T. Kokojan, J. Král, E. Řehoř a F. Masařík z Lysé nad Labem……
Lze bez nadsázky konstatovat, že všechny výše uvedené skutečnosti, faktické události, týmy, činovníci i vynikající hráči, spolu s kvantem nadšenců a srdcařů, se spolupodíleli na vytvoření tzv. volejbalově-deblového miového „polštáře“. Ten se stal odrazovým můstkem pro vznik nefalšované „mekky“ smíšené kategorie volejbalově-deblové profilace, a to na území nymburského regionu po roce 1990.
Tříproudová situace organizačních stylů v Nymburce
Od začátku devadesátých let minulého století jsou v Nymburce smíšené volejbalové šestky v obrovské oblibě. Tři sídlištní antukové kurty v odpoledních a večerních hodinách doslova praskají ve švech a volejbalově žijí. O zahrání je zde obrovská tlačenice, díky čemuž se kvarteto školních untukových hřišť stává nefalšovaným semeništěm amatérských volejbalistů i rekreačních hráček. Do tohoto sídlištního sportu se taktéž aktivně zapojuje i poměrně velký počet místních závodních volejbalistů (zpravidla z SKP Nymburk), kteří zvyšují kvalitu a úroveň hry samotné. A právě v té době začíná v regionu vzrůstat obliba turnajových klání smíšených družstev. Ty mají, a to především na amatérské úrovni, především charakter manželského či pracovního aktivního odpočinku. Vznikají tak zpravidla týmy rodinné, anebo mužstva doslova „vyselektovaná“ z pracovních kolektivů různých branží. Turnaje jsou v této době realizovány v Nymburce a nejbližším okolí ve třech rovinách. Kromě Kokešových všechlapských organizačních aktivit, se v této promotérské oblasti velice aktivně angažují další dva poměrně svérázní chlapíci z Nymburka. Jmenovitě se jedná o L. Malinu, který je správcem sídlištních antukových hřišť a již výše zmiňovaného L. Hellera, jež je lídrem a tahounem volejbalu v SKP Nymburk. Lze konstatovat, že charakterové vlastností či morálních profily obou výše zmiňovaných nymburských organizátorů a promotérů byly poněkud odlišné. V případě dobrosrdečného Maliny se jednalo nejen o mírně nevyzpytatelného a infantilního volejbalového nadšence, ale taktéž velice kamarádského „týpka“. Žoviální a svérázný mužík se věnoval spíše rekreačnímu a amatérskému volejbalu, když mezi jeho mixové priority byly úzce propojeny s jeho tehdejším družstvem mladých dorostenek, které osobně vedl. Druhý v pořadí, tedy pan Ladislav Heller, je taktéž obrovským volejbalovým nadšencem a navíc také geniálním koordinátorem a organizátorem. Jak již bylo výše uvedeno, je Heller ústřední postavou i zakladatelem veškerého volejbalového dění v SKP Nymburk (od konce osmdesátých let). Na rozdíl od Maliny přitahují L. Hellera spíše střední vody průměrné volejbalové výkonnostní úrovně. Dějištěm turnajových projektů a tréninkových aktivit těchto dvou svérázných pánů jsou logicky sídlištní venkovní kurty, popř. tělocvičny ZŠ R.A.F. Nymburk. Nutno ještě připomenout i organizační aktivity ženského družstva SKP, jež probíhaly pod taktovkou a po ose dua Bydžovská-Rajlová. Zde se ovšem jednalo pouze o pár bodových akcí a vilné ženy často při svých akcích úzce spolupracovaly právě se správcem kurtů, panem Malinou. K propojení těchto tří klíčových místních soutěžních proudů a individuálních organizačních snah, v rámci smíšených volejbalových šestek (Malina, Heller a Kokeš), ovšem nikdy v minulosti nedošlo. Trio samorostů, bylo po stránce svých svérázných psychologických i ředitelských profilů totiž natolik odlišné, že své promotérské schopnosti a možnosti nikdy nespojili. Malinova turnajová klání končí jeho poměrně nenadálou smrtí kolem roku 2005, nadšenec Ladislav Heller vydrží fungovat jen o pár let déle (důvodem jsou zdravotní peripetie). Aby byla mixová rekapitulace úplná, nutno ještě podotknout, že k začátku nymburských šestkových mixů první poloviny devadesátek, neodmyslitelně patří i volejbalová dění v Kostomlatech. Korcova parta se však nového milénia nedočká. Shodou okolností v polovině devadesátek začíná intenzívní spolupráce T. Kokojana s panem F. Kokešem, a to na bázi mužského šestkového volejbalu. Výsledkem této kooperace jsou kromě společných tréninků, i některé místní turnajové mixové i mužské akce na Nymbursku. Ty se střídavě konají po ose Všechlapy-Nymburk-Kostomlaty. Smíšené volejbalové šestky se nepravidelně hrají i v Lysé nad Labem. Ta je ale od Nymburka volejbalově víceméně separována. Podobná situace je i v nedalekých Poděbradech, kde jedenkrát až dvakrát do roka otec a syn Votavovi organizují mixová klání pro zvané týmy.
Promotéři smíšených turnajů rozdílných charakterů i klíčových priorit
Různorodost morálně-volních vlastností i nejednotnost psychologických profilů všech tří klíčových nymburských organizátorů byla od počátku jejich volejbalových snah markantní i transparentní. Především díky tomu se i jejich přístupy k realizaci samotných turnajů tudíž logicky diametrálně lišily. Ústřední odchylky vyplývaly právě v jejich vlastních ústředních cílů, osobních zájmů a subjektivních potřeb. Nutno konstatovat, že zvláště u pánů Maliny a Hellera by se dalo v této věci, z určitého pohledu, hovořit i o jisté formě volejbalového narcismu.
A/ Ladislav Malina – ušetřit peníz pro družstvo svých dorostenek a společně si je posléze užít.
Démonický správce školního hřiště, budovatel sídlištních antukových kurtů a ohromný volejbalový amatérský nadšenec. Veselý kamarád, občas však i vzteklý „prchlivec“. Ano, to všechno byl náš Láďa Malina. Žoviální chlapík pomenšího vzrůstu úspěšně postavil, a to s pomocí volejbalistů SKP Nymburk, v osmdesátých letech na sídlišti pěknou šatnu a vysoké oplocení. Posléze ještě přidělal další čtvrtý parádní kurt pro krajské plejery. Hřiště na beach volejbal sice odvážně započal, avšak již bohužel nedokončil. Malinova samotná koedukovaná klání bývala zpravidla solidně početně obsazována amatérskými a rekreačními družstvy. Turnaje probíhaly výhradně na jeho sídlištních hřištích, kde byl pomenší chlapík i dobrým správcem. S pořadatelstvím tedy neměl tedy vůbec žádné výdaje. Přestože zpravidla vybral na vkladech poměrně slušnou sumičku peněz, na cenách tradičně až „hladově“ šetřil. To se samozřejmě nelíbilo některým vítězným týmům, jejichž členové si hravě spočítali, kolik starý lišák od účastníků vyinkasoval. Rozmrzelý a rozladěný správce kurtů se po spravedlivém osočení turnajových souputníků většinou infantilně hájil tím, že ušetřený peníz použije na mořské soustředění svých dorostenek. Jako vysvětlení to u většiny osazenstva možná obstálo, ale jako rozumný důvod rozhodně nikoliv… Láďa Malina byl ohromný volejbalový nadšenec a životní „srdcař“, pracovitý člověk i „makáč“, „srandista“ a společenský týpek, který toho pro „sídlištní“ volejbal opravdu hodně udělal. Bohužel se občas stával neřízenou střelou bez jakýchkoliv mantinelů i ovládání, nerespektující zásadní pravidla. V těchto chvílích, díky svým občasným šíleným nápadům i nepromyšleným činům, byl schopen pořádně zavařit nejen sám sobě, ale i svému nejbližšímu okolí. Samozřejmě především lidem, kteří za jeho skutky částečně nesli svůj díl zodpovědnosti. Tito nad ním, v rámci svých možností, v krizových a kritických situacích, drželi ochrannou ruku. Své by o tom mohl dlouze vyprávět dobrý předseda SKP Nymburk, pan M. Matouš. Díky vlastnoručně udělaným hloupostem i životním kopancům, vyvolanými osobními deziluzemi, se náš kamarád, vážený pan Ladislav Malina, na konci života, de facto sám a vlastní vinou tzv. „autovykleštil“ jak z regionálního volejbalu, tak i společenského života sportovní obce. Jeho smutný a vcelku i rychlý konec by se dal s lehkou nadsázkou přirovnat k sopce, která ve finále zasypala sama sebe. Tíhu situace bohužel psychicky neunesl a z vlastní vůle předčasně ukončil i svůj život. Přesto na něho budeme vždy, my bývalí kamarádi a přátelé, rádi a v dobrém vzpomínat.
B/ Ladislav Heller – postavit silný tým a vyhrát turnaj za každou cenu.
Hned na úvod nutno konstatovat, že pan Heller byl od počátku nakloněn Malinovým budovatelským aktivitám, ve kterých ho osobně povzbuzoval i nezištně materiálně podporoval. Šikovně sháněl Malinovi i občasnou brigádnickou pomoc v podobě nymburských volejbalistů, kteří pracantovi mnohokrát před svým tréninkem vypomohli (např. v případě oplocení). Nádražák Heller se taktéž snažil Malinu pokud možno částečně směrovat a brzdit v jeho občasných nesmyslných nápadech, což šlo ovšem velice těžko. Co se týče mixových organizačních a promotérských aktivit, Heller v podstatě přímo a bezbolestně navázal na své velice úspěšné působení v roli hráče i koordinátora u krajského družstva mužů. Lišák Heller, na rozdíl od svého kolegy z SKP Nymburk, pana Maliny, cenami a odměnami pro nejlepší družstva nikdy nešetřil. Kromě toho v tomto ohledu precizně „opečovával“ především své dobré a věrné spoluhráče, včetně výkonnostně našlapaných „žoldáků“, jejichž služeb na turnajích často využíval. Za nejdůležitější věc ovšem považoval úspěšné účinkování svého družstva v turnaji, když chtěl vždy vyhrát. Do svého mančaftu tak zpravidla infiltroval dvojici nadstandartních smečařů (se kterými se zpravidla nedalo prohrát) a poměrně důsledně si hlídal i sestavy potencionálních soupeřů před turnajem. Právě díky této citlivé průpravě každého klání, tak Heller opravdu pouze výjimečně nebral na svých turnajích zlato (osobně to pamatuji pouze jedenkrát, a to když mu nedorazily obě posily z kraje). Další poněkud nespravedlivou libůstkou volejbalového „modrokabátníka“ bylo rozdělování startujících družstev do skupin. To prováděl podle svého vědomí a svědomí totiž dávno před turnajem. Chytrý šlachovitý nahrávač si předem vcelku „vyčůraně“ výkonnostně zmapované zúčastněné týmy, které posléze rozhodil do dvou skupin podle tzv. „Hellerova klíče imaginární „spravedlnosti“. Ten spočíval v tom, že do své skupiny si většinou přiřadil čtyři nejslabší družstva. Na začátku samotného turnaje se tedy vůbec nelosovalo. Tím pádem, díky vlastnímu silnému výběru, již de facto nemohl na turnaji skončit hůře než druhý, neboť vítězové obou základních skupin spolu posléze sehráli finálový duel. Faktem ovšem zůstává, že vážený pan Heller zorganizoval pro nymburské volejbalové nadšence spoustu pěkných turnajových klání, no a to se počítá. Budiž mu tedy, z hlediska této chytré „autovychytávky“ odpuštěno.
C/ František Kokeš – zajistit účast známých volejbalistů, kvalitních týmů a dobře se pobavit.
Pan Kokeš by se dal s určitou nadsázkou považovat za poměrně povedený ředitelský klon obou svých částečně nedokonalých předchůdců a potencionálních učitelů v organizační činnosti. Své sice virtuální, avšak víceméně legendární vzory v oblasti turnajového promotérstvíi, předčil žoviální všechlapský chasník v mnoha ohledech. Nejen, že své turnajové projekty ošetřoval spoustou pěkných a hodnotných cen (sponzoři i „autosponzorství“), ale většinu vybraných peněz i spravedlivě rozděloval medailistům. Jeho klíčovou prioritou bylo především zajistit účast výkonnostních družstev, včetně velmi dobrých hráčů, a to zpravidla na úkor vlastních turnajových úspěchů. Dalším jeho ústředním cílem byla solidní po turnajová „kultura“, včetně odborné tiskovky i důstojné společenské zábavy. V neposlední řadě se jeho velké a tajné touhy zpravidla úzce vázaly k přátelské atmosféře, pozitivnímu myšlení a dobré náladě všech účastníků, spolu s vlastními podivnými tanečními kreacemi skalního „countrymana“ s poněkud fantaskním hliněným „bůvolíkem“ na krku..
Nultý ročník jako předzvěst Kokešovy mixové soutěže
„Mr. Good man: the volleyball master of mix dreams is coming“
Na volejbalovém nebi nad Nymburkem se zatáhlo a zahřmělo. Virtuální mračna přivál nejspíš východní vítr ze všechlapských luhů, hájů a strnišť. No a pak se to stalo. Náhle, z čista jasna, z oblohy sjel po imaginární „bleskové“ smeči úplně nový, neopotřebovaný a nadšený organizátor a volejbalový nadšenec. Tímto chlápkem nebyl nikdo jiný, než pan František Kokeš. Tak to by byl spíše veselý bonmotistický pokus o vysvělení, odkud se pan Kokeš vlastně vůbec vzal. Nicméně pravdou zůstává, že se na okresní volejbalové-deblové mapě či scéně, jako mávnutím kouzelného proutku, koncem osmdesátých let, zjevil přízrak nového nonšalantního promotéra a inovativního koordinátora, nabývající den odne reálnějších obrysů. Tento chrabrý a bodrý muž ze Všechlap, si tak znenadání , patřičněsebevědomě a směle,„vyšlapuje“ po volejbalovém regionálním ůpažitu“. Ve své mysli a s dětským úsměvem na rtu, si přitom pohrávajes avantgardní myšlenkou dlouhodobé soutěže smíšených šestkových týmů. Nutno ještě připomenout, že ačkoliv se pan Kokeš ke svému oblůíbenému sportu z mládí vrátil až po mnoha letech, přešel téměř ihned, a to v roce 1994, od iluzí a imaginací k reálným činům. De facto na první pokus se mu totiž v tomto roce podařilo zrealizovat jakousi přípravnou fázi či jednoroční generálku na oficiální soutěž smíšených družstev Nymburska. Jednalo se o tzv. nultý ročník mixové ligy. Ale po pořádku. Od začátku svých mixových organizačních ambicí a vizí totiž pan Kokeš tajně snil, jak již bylo výše naznačeno, o dlouhodobé soutěži smíšených družstev. Tomu také podřídil většinu svých konkrétní ch promotérských aktivit, které nakonec soustředil v uskutečnění jednoho jediného odvážného a unikátního projektu. Za jeho jakousi přípravnouí fázi lze považovat právě tento nultý soutěžní ročník ve čtyřiadečvadesátém. Jak tato nultá mixová sezóna vlastně vypadala, dnes již pořádně nikdo ani neví, neboť žádná písemná fakta se nedochovala. V této věci nelze ani příliš stavět na paměti pana Kokeše. Údajně se konkrétně jednalo o poměrně nesourodý systém několika turnajových klání, konaných buď ve Všechlapech, anebo v Nymburce. Nutno ovšem kriticky podotknout, že tehdy v podstatě šlo, a to z pozice všechlapského sportovního „kulturníka“, o totální krok do neznáma. Tato odvážná „průba“ byla ovšem posléze, a to hned v následujících letech, skvěle zúročena a tehdejší „pivovarník“ byl za ní po zásluze odměněn. Pouze se ví, že tato nultá sezóna údajně čítala přibližně čtyři až pět bodových klání, která nebyla panem Kokešem nijak archivována, což je velká škoda. Turnajovému seriálku tehdy chyběl nejen soutěžní řád, ale k dispozici nebyla ani ucelená pravidla. Jednotlivá klání byla pořádána víceméně nárazově až chaoticky, a to v průběhu celého kalendářního roku. Přesto je nutno považovat tento nultý ročník za velmi důležitou přípravnou etapu, a to z hlediska samotného následného vzniku oficiální mixové ligy. Bez této rozjezdové sólové fáze by k založení této luxusní regionální volejbalové soutěže nejspíš asi nikdy nedošlo. „Dělník“ vesnické odbíjené prostě vymyslel parádní věc, na které se dalo v dalších letech solidně stavět. Že soutěž nakonec „dá“ kolem dvaceti ročníků, tak tomu by tehdy patrně nevěřil ani největší optimista.
